Jak se vyvíjela zbroj

Nejstarší informace o ochranné zbroji pochází ze Sumeru, tedy z doby pře 6500 lety. Sumerští bojovníci byli vyzbrojeni oštěpy, bojovými sekyrami a srpovitými měděnými meči a chránili se velkými obdélníkovými štíty. Doloženy jsou i první kovové přilby, prostí vojáci měli přilby z měděného plechu, velitelé z dražších kovů.

Staří Egypťané dovedli tavit bronz a z tohoto kovu, tvrdšího než byla měď, vyráběli dokonalejší nástroje a zbraně, především meče a hroty bojových seker, kopí a oštěpů. Později poznali i technologii výroby železa, ale mistrovství v jeho zpracování nedosáhli. Egyptští bojovníci nosili krátké vesty, vyrobené zřejmě ze dvou vrstev plátna. Mezi tyto vrstvy byla vkládána kožená nebo vatová vycpávka. Postupně byl do výstroje zaváděn pancíř, vytvořený z kovových šupin, jímž byli kryti od krku až po kolena.
Pancíř vytvořený z kožených a vedle sebe na látku našitých destiček nosili asyrští těžkooděnci. Později byly destičky i kovové, především bronzové. Asyřané měli na hlavách kovové přilby zdobené hřebenem. Asyřany vystřídali Peršané. Zbroj perských bojovníků se od egyptských z období zániku jejich říše v podstatě nelišila - vesty pokryté kovovými šupinami a bronzové přilby.
Nový způsob boje a tedy i nový typ zbroje přinesli do oblasti Malé Asie Skytové. Těžcí jezdci, kteří většinou patřili k bohatší vrstvě Skytů, měli hruď a záda chráněné pancířem vytvořeným až z 3500 kovových šupin. Lehčí jezdci si chránili širokým koženým pásem s našitými kovovými šupinami pouze břicho a ledviny, přes převážně kožený oděv navlékali vesty s dvěma většími kovovými deskami na prsou.
Sparta! Nejslavnější evropští válečníci, řečtí hoplíté nosili bronzové krunýře sahající až k pasu. V průběhu 6. a 5. stol. př.n.l. byl nahrazen krunýřem lehčím, vytvořeným z kovových a na prsou se překrývajících destiček, šupin, připevněných na kožený podklad. Krunýř se skládal z předního a zadního dílu. Oba díly byly spojeny vpředu, ze zadního dílu přes ramena položenými nárameníky. Nohy si hoplíté chránili bronzovými holeněmi. Hlavu měli téměř celou krytou přilbou. Zpočátku používali přilby těžké, tzv. korintské, s vysokými hřebenovitými chocholy, později lehčí, tzv. iónské, s odklopnými lícnicemi. Výstroj hoplítů s kruhovým štítem, vážící celkem okolo 30 kg, za pochodu nosili otroci.
Římané vytvořili bezpochyby nejlépe fungující armádu. Zbroj římských legionářů se skládala z bronzové přilby s lícnicemi a horizontálně prodlouženým chráničem, z krunýře a ze svislého koženého pásu s kovovými pláty, chránícího slabiny. Krunýřem byla zpočátku kožená vesta, zesílená kovovými pláty, později, kolem r. 650 př.n.l. to byla tzv. lorica segmentata, tedy navzájem se překrývající kovové pláty spojené řemínkem. Výhodou byla univerzálnost velikosti, která se přizpůsobovala přímo na postavu každého legionáře. Byla to tak první sériově vyráběná zbroj v historii. V římském vojsku se používal i šupinatý pancíř a kroužkové košile.
Zbroj tvořenou více než dvěma tisíci ocelovými navzájem propletenými a snýtovanými kroužky vynalezli nejlepší zpracovatelé železa v Evropě, Keltové. Keltští bojovníci zbroj do boje nenosili, naopak ti nejslavnější chodili do bitev zcela nazí. Keltská šlechta však používala kroužkovou zbroj a bohatě zdobené železné přilby s lícnicemi.
Době po stěhování národů dominovala šupinová zbroj ze železných překrývajících se plátků. Základním typem přilby používané v té době ve velké části střední a severní Evropy je přilba žebrová. Její základ tvořila kovová obruč kolem hlavy a pásy, které vybíhaly z obruče k temeni hlavy. Prostor mezi jednotlivými pásy vykrývaly železné pláty, po stranách byly k obruči připojeny odklopné lícnice, u přileb vikinského typu se používal i kryt horní části obličeje s výřezy v místech očí. Bohatší přilby měly obruč překrytou cizelovanými zlatými pásy. V menší míře se tehdy používaly vysoké kónické přilby zhotovené snýtováním několika trojúhelníkových dílů spojených do hrotu. Vzácnější jsou nálezy nižších železných kónických přileb vykovaných z jednoho kusu.
Pro období vrcholného středověku je nejcharakterističtější kroužková zbroj, neboli brň, vyrobená specializovanými řemeslníky, brníři. Byla daleko lehčí než šupinová, vzdušná a hlavně elastická, nebránila pohybu bojovníka v bitvě. Středověká kroužková košile byla poměrně dlouhá, sahala buď pod kolena, nebo do půli stehen. Aby se mohli bojovníci lépe pohybovat, měla po stranách nebo vpředu rozparek, pro větší ochranu stehen se na každé noze oba díly spojily, a vytvořily tak jakési krátké kalhoty. Rukávy kroužkové košile sahaly buď k zápěstí, nebo byly zakončeny palcovou rukavicí. Součástí košile byla i k hlavě přiléhavá kapuce, na níž se většinou nasazovala přilba. V pozdějších dobách se kapuce od celkové zbroje oddělila a používala se samostatně. Na nohou měli bojovníci přiléhavé kroužkové nohavice nebo pevné kožené boty. Pro lepší ochranu nohou se na kroužkové nohavice přidělávaly silné kožené chrániče holení. Od 12. století zdomácnělo překrývání kroužkové zbroje dlouhou plátěnou košilí, sahající pod kolena, byla bez rukávů a měla velký výstřih pro hlavu. Původně ji začali používat rytíři na křížových výpravách, v Evropě se na tuto košili (nazvanou gambeson, waffenrock, vafnrok nebo staročesky vrkoč, varkoč) našívaly látkové znaky rytíře. Ke kroužkové zbroji se v Evropě používaly převážně dva základní typy přileb. Ve 12. století to byla přilba "kalota", ve 13. stol. také přilba "hrncová". Kalota byla zdokonaleným typem žebrové přilby. Na rozdíl od ní jen jeden středový pás, jdoucí od obruče v místech zátylku, přes temeno hlavy k obruči v místech čela. Ke kalotě byl při jejím dolním okraji připevněn kroužkový závěs, kryjící zbytek hlavy, krk a ramena. Hrncová přilba připomínala na hlavu nasazený hrnec s výřezy pro oči a s dýchacími otvory po stranách. Byla snýtovaná ze čtyř, pěti nebo více železných plátů. Obě přilby byl schopen vyrobit zručný kovář. Někteří se na výrobu přileb začali specializovat a tak se začalo rozvíjet další zbrojní řemeslo - helméři.
Zlatá doba platnéřů, brnířů, helméřů, mečířů, lukařů, výrobců štítů a kuší, později i ručnikářů přichází ve 14. století. Rostoucí úloha měst se již koncem 14.stol. projevila v narůstání významu pěchoty a postupné ztráty úlohy rytířské jízdy v průběhu válek a jednotlivých bitev. V tomto období se začala kroužková zbroj měnit. Příčinou byl stále rostoucí počet pěších střelců z kuší na evropských bojištích. Střely z kuší dokázaly na vzdálenost zhruba do 100 metrů prorazit kroužkovou zbroj jezdce. Zdokonalila se i kvalita mečů a bojových seker. Z těchto důvodů se začala kroužková zbroj zesilovat různými plátovými doplňky, kterých bylo potřeba zvláště na místech, kde by zranění mohlo zanechat trvalejší následky, jako na prsou, loktech a kolenou. Plátové dílce se přidělávaly na kožené vesty odívané přes kroužkovou zbroj, na ruce, případně na holeně, si je rytíři připínali pomocí řemínků. Prsní pláty sloužily i k připevnění řetězů, na jejichž druhém konci byly rukojeti meče a dýky, tím byly zbraně zabezpečeny proti jejich vyražení z ruky nebo ztrátě v průběhu boje.
Na počátku 14. stol. se začal prosazovat nový typ přilby těžkého jezdectva, přilba "kbelcová", která se od hrncové lišila několika zdokonaleními: horní část přilby nebyla plochá, ale mírně vyklenutá, takže tíhu již neneslo temeno hlavy. Boky se prodloužily natolik, že její vykrojené dolní okraje dosedaly na ramena. Stejně jak hrncová přilba, měla dva úzké průzory ve výší očí a dýchací otvory. Téměř bezprostředně po zavedení tohoto typu uzavřené železné přilby se objevily přilby kbelcového typu se vzhůru odklápěcí obličejovou částí. V první polovině 14. stol. se také začaly vyrábět přilby typu šlap, neboli také basinet (bacinet, beckenhaube atd.), které byly používány téměř až do druhé poloviny 15. stol. Tyto přilby se již nenasazovaly na kroužkovou kuklu, ale kroužkový závěs se připínal na okraj přilby. V bojových skrumážích rytířů s přilbami s odklopným hledím se vyskytovali jedinci se železným kloboukem, nasazeným na kroužkovou kuklu, ty byly typické především pro pěchotu.
Koncem 14. stol. začala plátová zbroj zcela převažovat. Jednotlivé typy zbroje se odlišovaly podle toho, v které platnéřské oblasti ji vyrobili. Tvarově a konstrukčně rozdílné typy se objevovaly především u přileb, které byly z hlediska bojovníků nejdůležitější. Další neméně důležitou součástí byl kryt rukou. Platnéři však ještě byli nuceni vyrábět z železných plechů, které jim byly k dispozici pouze v malých rozměrech, tomuto faktu museli přizpůsobit i typy jimi vyráběné zbroje.
Od počátku 15. století se stala nezbytnou součástí plátové zbroje uzavřená přilba s odklopným hledím. Pro střední Evropu byla typická přilba zvaná "hundsgugel", někteří odborníci ji označují jako basinet s hledím ve tvaru psího čumáku. Zbroj pěších knechtů a lehké jízdy se skládal převážně jen ze železných klobouků a ukořistěných částí rytířské plátové zbroje. Koncem roku 1450 se vyráběla převážně tzv. gotická plátová zbroj, typická především do hrotů vybíhajícími díly a železnou obuví zakončenou dlouhými špičkami. Charakteristickou přilbou tohoto typu zbroje byl tzv. šalíř. Německý typ šalíře měl zadní část, která kryla týl, protáhnutou dozadu. Italský typ, tzv. barbuta, vycházející z italského tvaru basinetu, byl za temenem hlavy zkosen poměrně příkře dolů. Žoldnéřská pěchota, především bojovníci vyzbrojeni dvouručními meči, měli v oblibě tzv. brigantiny (brigandýny), v nichž se mohli v bitvě volněji pohybovat. Brigantiny byly látkové nebo častěji kožené kabátce, pokryté zčásti kovovými šupinami. Šupiny se používaly v místech vpředu a na zádech větší, v místech kryjící slabiny pak menší. Pod svými širokými klobouky nosili pěší žoldnéři (lancknechti) pro ně typickou lancknechtskou přilbu s nízkým zvonem a odklopnými chrániči uší.
Koncem 15. století již začali platnéři dostávat z technicky dokonalejších hamrů větší a tenčí železné plechy ato jim umožnilo zhotovit lehčí a dokonalejší typy kompletní plátové zbroje. V období kolem r. 1500 začali platnéři (především v Innsbrucku) vyrábět tzv. maxmiliánskou zbroj, tedy zbroj s bohatým kanelováním. Kanelování dávalo zbroji esteticky působící vzhled a zpevňovalo odolnost zbroje proti účinkům sečných zbraní. Maxmiliánská zbroj však byla výrobně dost náročná a z tohoto důvodu i dražší, proto se po krátkém období přestala vyrábět. Zůstal a dále se rozvíjel nový typ krytu hlavy, tzv. přilby burgunské. Předností této přilby byla možnost volně otáčet hlavou ze strany na stranu, toho bylo docíleno zasazením dolní drážky přilby do horní drážky železného nákrčníku.
Od počátku 16. stol. se již plátová zbroj stala všeobecně oblíbenou. Špičkoví platnéřští mistři té doby začali nabízet bohatým zákazníkům plátovou zbroj bohatě zdobenou zlacením a černým vykládáním leptaných dekorů. Plastický dekor byl v předních platnéřských dílnách, především u norimberských a innsbruckých mistrů, doveden k naprosté dokonalosti. Počátkem 16.stol. se také změnil tvar přileb tvořící část plné plátové jezdecké zbroje. Její dolní část končila širokým okrajem, umožňujícím nasazovat přilbu volně na železný lamelovitý límec, vsunovaný pod přední a zadní plát a sloužící k připojení rukávů. Tyto límcové přilby byly zcela uzavřené, se zvedacím hledím, opatřeným kromě průzorů i dýchacími otvory. Žoldnéřská pěchota měla v polovině 16. stol. v oblibě plátovou půlzbroj, skládající se z útočné přilby (šturmhaubu) a z předního a zadního plechu se článkovaným krytím břicha a stehna kryjícími šosy. Pod přední a zadní plech se vsunoval železný límec s krátkými článkovitými kryty ramen a plátovým krytím nadloktí. Pro lancknechty a městské zbrojnice vyráběli někteří platnéři zbroj zčásti černěnou, což mělo kromě dekorace za účel zčásti zabránit korozi kovu. Takováto úprava je typická především pro výrobky italských platnéřů. Lancknechti německých zemí dávali přednost zbroji z leštěného železa.
Od poloviny 16. stol. začala plátová zbroj dostávat stále praktičtější a jednodušší charakter. Místo plátových nohavic začali jezdci nosit k plátové půlzbroji vysoké kožené boty, kryjící i kolena. Střed předního plátu se začal protahovat a před koncem 16. stol. dostal tvar tehdy módního kabátce. Ve druhé polovině 16.stol. se také začal ve velkém počtu vyrábět, převážně pro pěchotu, typ přilby známý jako německý "šturmhaub", oproti španělsko-italskému byl lehčí a daleko lépe kryl hlavu bojovníka. Nezanedbatelný byl i čelní štítek této přilby, omezující oslnění slunečními paprsky v průběhu boje. Šturmhaub se postupně stal oblíbeným krytem hlavy nejen u pěších lancknechtů, ale ještě v průběhu třicetileté války i u jezdectva.
Na začátku 17. stol. bylo ještě na bojištích vidět jezdectvo v plné zbroji a pikenýry, vyzbrojené až třímetrovým dlouhým kopím, spolu s mušketýry s doutnákovými puškami, tzv. mušketami. Ti v částečné půlzbroji tvořili základ pěchoty. Pokud jde o přilbu (šturmhaud), existovaly dva základní typy - "morion" italského a španělského typu a "birnhaud" (z něm. Birnhaude, volně přeloženo jako hrušková přilba).
Zásadní vývojovou změnu ve tvaru a používání zbroje lze pozorovat po příchodu švédských vojsk na evropské bojiště v roce 1630. Jezdectvo si postupně oblíbilo silný kožený kabát, sahající do půli stehen. Z půlzbroje zůstal jen přední a zadní plát, tvořící tzv. kyrys. V uherských zemích přežívalo používání těžkého kyrysu, vytvořeného z celé navzájem spojených pruhů, připomínajícího vzdáleně římskou loricu segmentatu. Protože se tento kyrys v mnohém podobal krunýři brouků, je označován jako "anime" (z lat. anima).
Součástí jezdecké zbroje se stala i přilba zvaná "pappenheimka", někdy označovaná podle tvaru prapůvodního perského, tureckého a později uherského vzoru jako "šišák". Pěchota koncem třicetileté války již žádnou zbroj, s ojedinělými výjimkami kovových přileb, nenosila. Pappenheimka dobře chránila před sekem palaše a šavle. K půlkulovitému zvonu připevněné zadní pásovité články chránily zátylek bojovníka, boční kryty mu chránily tváře. Uvolněním šroubu na přední části zvonu si bojovník před bitvou spustil před obličej kovový pásek, jímž si kryl přední část obličeje. Tento typ přilby se používal spolu s kyrysem především v ochranné výstroji habsburského jezdectva až do počátku 18. století.
Od druhé poloviny 17. století lze plátovou půlzbroj vidět jen na portrétech předních vojevůdců, byla však jen jakýmsi symbolem příslušnosti portrétovaného k vysokým vojenským hodnostářům. Od 30 let 18. stol. je možno se setkat s pozůstatky dříve tak oblíbené a používané plátové zbroje v podobě předních a někdy i zadních kyrysů těžké jízdy téměř ve všech evropských států. Kyrysníci habsburské monarchie v něm vyjeli naposled ve válkách roku 1866. Ve Francii ho měli kyrysníci ještě na samém počátku 1. světové války. Francouzská prezidentská čestná stráž kyrys a přilbu používá dodnes. Železný kyrys a přilbu, obojí zhotovené ze silného plechu, používali od 18. století příslušníci ženijních vojsk. V průběhu 1. světové války nosili těžký železný kyrys, doplněný těžkou železnou přilbou, ženisté, odstraňující nevybuchlou munici a miny. S troškou nadsázky je možno za pozůstatky náramenních částí zbroje i kovové nárameníky známé z uniforem celé řady jezdeckých vojsk na přelomu 18. a 19. stol., nebo ruské i bulharské carské pevné nárameníky, tzv. pogony. Používala je na uniformách i Československá armáda v letech 1952-1964.
Po 2. světové válce se objevila myšlenka využít systém dávné kroužkové zbroje. Došli k tomu odborníci, kteří se věnovali ochraně bezpečnosti při práci a hledali vhodný vzdušný ochranný oděv pro některé pracovníky hutí, pohybující se v bezprostřední blízkosti válcovaného žhavého železa. Při pohledu na současné těžkooděnce speciálních policejních oddílů vzniká dojem, že dřívější plátová zbroj se znovu vrací. Dokonce i jejich přilby připomínají nepříliš vzdáleně dřívější šalíře. Změnil se pouze materiál, z něhož je ochranný oděv vyroben. Původní železo bylo nahrazeno umělou hmotou - kevlarem. Kevlarové vesty, připomínající dřívější kyrysy s přilbami podobnými dávným přilbám Sumerů, používají v masovém měřítku i vojska celé řady států. Před možnými novodobými lapky se pancéřovanými vestami chrání, stejně jako kdysi obchodníci v 16. a 17. století, i zaměstnanci osobních ochranných stráží a civilních bezpečnostních služeb.
Dávné umění platnéřů a všech dalších řemeslníků, kteří se na výrobě zbrojí po šest tisíc let podíleli, je zdánlivě zbytečné. Krásu řemesla i výrobků zručných rukou však dodnes udržují platnéři vyrábějící zbroje pro historický šerm i jako dekorace. Spojují tak náš moderní svět s odkazem našich předků.